Na pláži, ve městech i na hřbitovech. Z tisíců bunkrů v Albánii jsou bistra a toalety
Autor: Honza Strouhal
Až poprvé přijedete do Albánie, nebude trvat dlouho, než někde zahlédnete bunkr. A za chvíli další. A další… V Albánii jsou totiž všude. Ve městech, v horách, na plážích, na promenádách, na dětských hřištích i na hřbitovech. Za jejich masivní výstavbou přitom stojí paranoia a stihomanství bývalého komunistického diktátora Envera Hodži.
Nedaleko albánského města Skadar na břehu stejnojmenného největšího balkánského jezera vyčnívá z písku mezi trsy travin čtyři metry vysoká oprýskaná železobetonová kopule a vedle ní motorka. O ní je ležérně opřený prošedivělý potetovaný muž, který zrovna se zvednutou tváří proti zapadajícímu slunci vyfukuje cigaretový kouř vysoko do vzduchu. Jmenuje se Pjetër, v Albánii známý jako Keq Marku (v překladu špatná známka).
Jeho americká vizáž není náhodná. Dnes padesátník se strništěm na tváři jako většina Albánců v divokých devadesátých letech emigroval do zahraničí, když se dostal dokonce až do Spojených států. A brzy i do vězení, kde se naučil tetovat a našel tím své nové živobytí. Pjetër se po výkonu trestu před čtvrt stoletím vrátil do Albánie.
A stal se v ní jedním z pionýrů tetování. Brzy si otevřel vlastní tetovací studio, do něhož se dnes sjíždějí nejen Albánci, ale i lidé ze zámoří. Pjetër je také známý tím, že nemá předem stanovené ceny. Sám s oblibou říká, "když se ti to bude líbit, zaplatíš kolik chceš, když ne, tak ne". Při jeho vzezření bych se mu ale nepokoušel dávat málo peněz, natož nic
.
Pro své studio si přitom vybral netradiční, ovšem pro Albánii symbolické prostory. Bunkr. Jeden z dle neoficiálních odhadů, protože přesné úřední statistiky neexistují, až 750 tisíců civilních bunkrů, které v Albánii dodnes stojí. Není ale jediný, kdo bunkr dodnes využívá k jiným účelům, než byly původně postaveny.
V těch větších jsou dnes muzea, výstavní prostory, kavárny, obchody nebo i veřejné toalety. Ty menší, které ti šťastnější Albánci mají přímo na svých zahradách, slouží jako vinný sklípek nebo sklad potravin či nářadí. Ty osamocené u cest mezi vesnicemi, na plážích i v horách se snaží tiše odolávat slunci, větru, dešti i moři. Ale i když velmi pomalu, tak většina z nich pomalu chátrá. A Albánci dodnes neví, co s nimi.
Za prudkou výstavbou bunkrů v Albánii stála paranoia tehdejšího komunistického diktátora Envera Hodži, který svou zemi na téměř padesát let uvrhl do totální mezinárodní izolace. Ten se totiž nejdříve rozkmotřil s Moskvou a pak se více přiklonil k Pekingu.
Jedním z viditelných sporů bylo i to, že Albánci v roce 1968 nesouhlasnou nótu ke vstupu okupačních vojsk do Československa. Někteří historici pak tvrdí, že to bylo jedno z mnoha semínek, které v Enveru Hodžovi propuklo ve velkou paranoiu, která vyvrcholila masivní výstavbou bunkrů po celé zemi, která započala na konci šedesátých let.
K jeho paranoie pak pomohlo i to, že Albánci v podstatě ukradli Sovětskému svazu čtyři ponorky schopné nést jaderné hlavice. V Albánii přímo n riviéře je bývalý vojenský přístav Porto Palermos, kde je ve skále vykutaný úkryt právě pro ponorky. Rusové je ale měli v rámci předchozího těsného vztahu obou zemí vyvázané na albánské námořní vojenské základně Pashaliman u města Vlora (mimochodem, pár jich je tam dodnes, poslední byla vyřazena z provozu v roce 2003), šlo o jejich jediné kotviště v celém Středomoří.
A Albánci si je po rozkmotření prostě nechali. Enver Hodža se tak už v padesátých letech začal bát okupace a už tehdy začal spřádat obranný plán proti Nikitu Chruščovovi a později Leonidu Iljovi Brežněvovi, který ke konci šedesátých let vyústil v projekt, na jehož konci měla mít každá albánská rodina k dispozici jeden bunkr.
V řeči čísel to znamenalo pro každých zhruba čtyři obyvatele na jeden bunkr, což v 80. letech po jejich kompletním vybudování mělo dělat až 750 tisíc bunkrů. To je 5,7 bunkru na jeden kilometr čtvereční. Pro porovnání, v Česku je dnes zhruba deset tisíc "řopíků", a že jich v našich luzích a hájích také nevídáme málo.
Megalomanský plán na dlouhá léta podlomil hospodářství Albánie a nakonec se ukázalo, že naprosto zbytečně. Bunkry nebyly nikdy využity ke svému účelu, protože Albánie nakonec za vlády Envera Hodži, který byl už dlouho před smrtí vystihovaný mimo realitu jen v ležící poloze na posteli a nakonec zemřel v roce 1985, napadena nebyla. Obyvatelé severovýchodu země je ale mohli využít v devadesátých letech při válce v Kosovu, když na ně dělaly výpady nepřátelské srbské jednotky. I když se dodnes pravidelně otevírají debaty o demolici bunkrů, vždy skončí na tom, že by celá taková akce stála obrovské množství peněz, které nikdo neuvolní. Bunkry jsou totiž postaveny opravdu kvalitně a i po padesáti letech od jejich stavby často sice oprýskané a plné odpadků, ale zároveň po menších úpravách i v použitelném stavu, stále odolávají svému možná nevyhnutelnému osudu. Na některých plážích je ale naopak čile pohlcuje mořská eroze.
Na druhou stranu, Albánie díky nim má v případě napadení dost rezerv, které může v relativně krátkém čase zprovoznit. Útoky zde ale dnes nehrozí, Albánie je totiž už od dubna 2009 členem NATO a má s ním dnes možná těsnější vztah než státy Evropské unie. Albánci jsou totiž nejen silně proevropští, ale zároveň i silně proameričtí.
Do Albánie stále létá na návštěvy i dovolené bývalý americký prezident Bill Clinton, úzké vztahy udržovala albánská vláda v čele s Edim Ramou s Bidenovou a dnes i Trumpovou administrativou. Zeť Donalda Trumpa Jarred Kushner navíc nedávno ohlásil luxusní rezidenční projekt na albánském panenském ostrově Sazani za jednu miliardu dolarů. Dohlížet na jeho výstavbu přitom má přímo Ivanka Trump.
Dále u albánského města Kukës byla v minulém roce na místě bývalé vojenské základny otevřena vůbec první vzdušná základna NATO na západním Balkáně a v Albánii se každoročně koná i společná vojenská cvičení.
Trump v kontextu NATO pak může být spokojený i z pohledu toho, že Albánci ročně dávají na obranu pravidelně přes dvě procenta HDP a jejich plány míří až k pěti procentům. Přejme si i nadále, aby bunkry v Albánii zůstaly nevyužity. A aby už sloužily jen jako memento autoritářské vlády diktátora Envera Hodži pro ještě mnoho generací.